Přinášíme Vám rozhovor s kapelou Dirty Way

Můžete se krátce představit?

Ahoj, jsme kapela Dirty Way a jsme jediná česká kapela, která hraje 8 let a ještě jí neodepsali z Rock For People. (smích)

Co vedlo čtyři mladé začínající muzikanty k založení kapely?

Já jsem už v dětství zjistil, že se chci muzice věnovat celý život. Když mi bylo 12 let, můj o 3 roky starší bratr Wicky začal hrát na kytaru a naučil to svého nejlepšího kamaráda Fandu. Dali jsme do kupy takovou menší formaci ještě s jedním kamarádem, ale ta se záhy rozpadla a my do kapely přibrali dnes již bývalé členy na post bicích a basy. Chtěli jsme hrát, byli jsme plní elánu, ale vlastně jsme to moc neuměli, takže ještě pár let trvalo, než to začalo k něčemu znít.

Jak jste se dostali od převzatých písní k Pop Punku a vlastní tvorbě?

Byl to pro nás základ. Nezaložili jsme kapelu pro to, abychom hráli do konce života covery. Když přišli lidi (spíše jen kamarádi) na naše první koncerty, utvrdili jsme se v tom, že to není „marný“, a tak jsme zkusili skládat i vlastní písničky. O to, že jsme se dostali k pop-punku se hodně zasadil kytarista Fanda. Zatímco jsme my poslouchali „Jahody mražený“, on byl napřed a žil kapelami jako Blink 182. Nejdříve jsme si z něho utahovali a dávali jsme mu najevo, že nebudeme nikdy hrát jeho teplý punk-roček. Jenomže on z nás všech se nejvíce přičinil o vlastní tvorbu, takže už jsme v tom vlastně byli až po uši. Později jsme ale zjistili, že je to vlastně skvělá muzika. To bylo zhruba v době, kdy nám došlo, že naše sokolovna není středem světa. Mě osobně pak ovlivnil koncert Inekafe v roce 2009, který měl být jejich posledním. Když jsem se z něj vrátil, bylo mi konečně jasné, jakou muziku chci, aby kapela hrála.

Mnoho čtenářů bude jistě zajímat, proč jste zvolili jméno Dirty Way?

V tom nikdo nemusí hledat nic převratného. Náš název vznikl již v roce 2007. Já jsem navrhl Way, ale klukům se to

zdálo nudné, tak jsme před to přidali Dirty. V té době nám to přišlo neuvěřitelně rockové, ale s odstupem času jsme si začali uvědomovat, že šli vymyslet lepší názvy. Už jen proto, že naše vlastní tvorba je zpívaná v češtině. Jenomže, to už jsme pár let hráli a lidé v okolí nás znali jako Dirty Way, tak jsme to nechali, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.

Když jste začínali, napadlo Vás, že se dostanete tam, kde jste dnes?

My vlastně stále nejsme tam, kde bychom chtěli být. Já jsem se ještě před založením kapely vsadil se dvěma spolužáky o „pětikilo“, že se dostanu do 10 let na Óčko. Ne snad, že bych byl namyšlený, ale prostě jsem v to, co jsem chtěl věřil a to je podle mě základ. Někdy si říkám, že kdybychom založili kapelu o pár let později, byli bychom už dospělejší a více skeptičtí, ale takhle jsme se ničeho nebáli a v našem světě bylo všechno možné. Hodně nám pomohl náš druhý bubeník Míra, který byl o 20 let starší, ale měl zkušenosti a v podstatě z nás udělal muzikanty. Vím, že není samozřejmostí, aby se kapela vždy dostala alespoň na naší úroveň. My prostě neměli skromné cíle, makali jsme a měli jsme i podporu od rodičů, kteří (ačkoliv nepatří mezi bůhví jak movité) do nás vrazili nemalé částky.

Jaké to bylo, když jste se místo vesnických „zábav“ ocitli v městských klubech?

Z počátku jsme z toho byli vystrašení, ale časem jsme se otrkali. Zábavy jsou o tom, že pokud hrajete po desáté večer (kdy už je většina posluchačů opilých), hrajete vždycky skvěle, ale vlastně to ani nemusí být pravda. Lidé vás zvou na panáky a prorokují vám velikou budoucnost. Po pár minutách se zeptají, jestli ještě hrajete Jarošovský pivovar, protože to je nejlepší písnička na světě. Ne, z toho jsme doopravdy neměli žádnou zpětnou vazbu. Mohli jsme si vybrat, jestli budeme vesnickými hvězdami a za pár let si vyděláme 7000 Kč za večer hraním 50 předělávek, anebo zkusíme těžší cestu s rizikem, že do konce života budeme hrát za cesťák, ale zjistíme, jestli je naše hudba dobrá nebo ne.

Jak probíhalo vydání Vaší první desky „Naše generace“?

Opět to byla zkušenost, kterou jsme předtím neměli. Nahráli jsme 2 dema a ty jen vypálili a vytiskli k nim obal. Naše generace byl první oficiální, lisovaný počin. V té době se nám o tyhle věci staral, již zmiňovaný, bývalý bubeník Míra. Bez něho by zřejmě CD ani nevzniklo. Na druhou stranu byl občas zapálený až moc, a tak se stalo, že objednal nadměrné množství kusů a kapela doplácela spoustu peněz ze svého. Od té doby nedokázal skloubit rodinu, kapelu a finanční problémy, způsobené vydáním desky, a tak půl roku na to kapelu opustil, aby si vyřešil své resty. S vydáním první desky jsme tak na půl šlápli vedle, ale není na škodu se občas spálit, aby to příště šlapalo líp.

Byli jste ve Výravě předskokani kapely Nightwork, jak jste se cítili?

Je to zřejmě hodně individuální, ale já si myslím, že je to sen každého muzikanta, aby přišel na pódium a dole stálo 2500 lidí. Bez pochyby jsme byli nervózní, ale stálo to za to. Bohužel jsme od té doby nedostali příležitost se podobné akce zúčastnit, ale neházíme flintu do žita a rádi bychom takových „Výrav“ ještě odehráli spoustu.

Dotáhli jste to až na TV Očko s písní „Huba pro všechny“, kde jste se umístili na krásném druhém místě v anketě videoklipů Výtah. Jaký to mělo přínos pro Vaší kapelu

Ze druhého místa jsme měli obrovskou radost, vyzkoušeli jsme si jaké to je vědět, že na vás kouká tisíce lidí a vy máte začít něco předvádět. Na jednu stranu se nám potvrdilo, že když se chce, tak to jde. Na druhou stranu si musíte dávat pozor, abyste neusnuli na vavřínech, protože po takové „reklamě“ už si na vás málokdo vzpomene. Všechny tyhle úspěchy a neúspěchy bereme jako zkušenosti, které se nám v budoucnu můžou hodit k tomu, aby si nás diváci

pamatovali před reklamou i po reklamě.

Po tom všem Vás opět opustil, již třetí bubeník. Máte na ně smůlu, nebo čím to je?

Jednou nám někdo řekl, že všichni bubeníci jsou divní, tak nevíme, jestli na tom něco bude. Ale ano, měli jsme na ně tak trochu smůlu, ale i štěstí. Každý z nich do kapely něco přinesl, ať už to bylo spíš ke škodě nebo k užitku. Že u nás žádný nevydržel zatím déle než 2 roky? Vždycky se postupem času našel vážný problém, který končil dobrovolným či nedobrovolným odchodem.

Jak probíhalo přijetí Vašeho současného bubeníka Jana Šmída? Bylo mu teprve třináct, neměli jste strach, že nezvládne tempo již rozjeté kapely?

Po první zkoušce s Honzou měli někteří z nás pochyby, jestli vůbec dokáže zahrát naše skladby. Následně se ukázalo, že šlo pouze o nervozitu, a že v jeho věku měl již veliký talent. Bylo zde pár drobností, které mu dělaly zpočátku problém, ale to byli věci typu skládání soupravy do deseti minut a podobně. Vše se učil velmi rychle a za pár měsíců s ním přestala cloumat i největší vlna puberty.

Užívali jste si natáčení prvních dvou videoklipů „Summer Song“ a „Příběhy“?

Můžeme jim říkat Star Wars klipy, protože zatímco jsou Příběhy natočeny dříve než Summer Song, zveřejnili jsme je až později, jelikož zrovna přišlo léto a tak jsme zamakali na letním klipu. Jeho natáčení bylo asi nejlepší. Prostě jsme jen celý den běhali po koupališti, potili se a účel to splnilo. Jediný Honza měl první zkušenost, my ostatní jsme si již prošli natáčením Hudby pro všechny. V klipu však stejně nebyl moc vidět, jelikož jsme stále nebyli rozhodnutí, zda s námi bude v budoucnu hrát, a tak jsme ho zatím brali jako neoficiálního člena. Oproti tomu natáčení Příběhů bylo velice komplikované, protože jsme do děje zapojili 2 herce a hledali jsme vysokou budovu, abychom na její střeše natočili záběry na kapelu. Znáte to, jednou neměl čas tenhle, pak zase tenhle. Na tom, co má ve finále 4 a půl minuty jsme tedy pracovali asi 3 měsíce.

Mají poměrně vysokou sledovanost, máte v plánu natočit další?

Děkujeme za kompliment, ale my budeme spokojení, až takovou sledovanost budou mít do měsíce a ne 2 roky od uploadu. Jistě, že s klipy nekončíme, dle nás je to vedle koncertů to hlavní, čím se dnes kapela musí prezentovat, když už cédéčka vyšli z módy. Letos jsme vydali EP Počítej do nekonečna, ze kterého zatím vzniklo jen lyric video k písni Aktuální. EP však má 6 skladeb a my bychom rádi skoro na každou natočili videoklip. Zda se nám to podaří je ve hvězdách, ale každá z těch skladeb na to má potenciál a my se budeme snažit je postupně posluchačům naservírovat i s videem. V nejbližší době by se mělo jednat o píseň Výškoměr.

Po letech hraní, kdy na Vás byli fanoušci zvyklí, padlo rozhodnutí podladit nástroje a vydat se vstříc novému zvuku. Neměli jste strach, že se nový „sound“ nebude posluchačům líbit?

Byla to podle nás zásadní změna k lepšímu. Mě občas kluci vyčítají, že ve výškách můj hlas nezní dosti mužně a navíc se mi náhle vše zpívalo lépe. Skladby začali znít tvrději. V dnešní době „podlazuje“ většina kapel, takže jsme moc neviděli důvod, proč by se to dosavadním fanouškům mělo přestat líbit. Rovněž si myslíme, že jde spíše o nápady v písních, než jestli to zní tak nebo o půl tón jinak. Nikdy bychom si nedovolili vylézt ven s něčím, v čem si nejsme jistí. Myslím si, že to bylo nejlepší rozhodnutí, co jsme kdy udělali.

V roce 2014 jste pořádali „Dirty Fest“ v Litomyšli. Jak probíhal a jaký měl úspěch?

O „Dirty Fest“ se z největší části zasloužil kytarista Fanda. Máme to štěstí, že pocházíme z města, které kulturou žije. Rozhodně to pro Fandu nebylo lehké. O to víc byla škoda, když nevyšlo počasí tak, jak jsme si přáli. Majitel areálu, kde se festival pořádal, se nám svěřil, že nebýt špatného počasí, přijde daleko víc posluchačů, ale i tak jsme s tím byli velmi spokojení. Bohužel nám nepřálo ani pár starších obyvatel, kterým vadí hluk z areálu, a tak byla stanovena policejní hodina, kterou jsme sice o trochu přesáhli, ale nic vážného to nebylo. Rád bych zde za zbytek kapely poděkoval Fandovi, že se do toho pustil a že skoro vše zařídil sám. Je dobré vědět, že máte mezi sebou někoho, na koho se můžete kdykoliv spolehnout a přitom víte, že to neskončí propadákem. Do budoucna věříme, že se uskuteční i další ročníky.

Jaké máte plány do budoucna, chystáte další album, nebo koncerty?

Momentálně se skutečně chceme věnovat hlavně videoklipům a koncertům, ale rádi bychom v příštím roce vydali i novou desku. Od té doby, co mezi nás přišel basák Péťa, není o nápady na nové písně nouze. No a stále máme bezednou naději, že nám někdy někdo odepíše na email a vymezí pro nás 40 minut ve 2 odpoledne na nějakém větším festivalu. Od toho bychom se rádi zase odpíchli.

Musí se kolem Vás motat hodně holek, co říkají Vaše přítelkyně, nežárlí?

Moje přítelkyně žije v Japonsku a každou chvíli pociťujeme, jak je důležité mít jeden k druhému důvěru. Ostatní členové snad moc velké problémy v tomhle nemají. Samozřejmě, že občas přítelkyně nejsou nadšené, ale tak už to prostě je. Pokud založíte kapelu a chcete se dostat co nejdál, musíte s tím počítat. Stejně tak to musejí brát i holky. Co kdyby se přeci jen někdy poštěstilo a místo 3 holek po koncertě by to najednou bylo daleko víc. Pokud se s tím některá nedokáže smířit, přichází v úvahu jen rozchod nebo výměna v kapele. Já od ostatních členů vyžaduji, aby se k fanouškům chovali, co nejlépe a nějaké občasné podpisy nebo fotky k tomu prostě patří. Oběma stranám to udělá radost a pro nás je to navíc dobrá vizitka.

Co byste vzkázali Vašim fanouškům?

Toho je spousta. Celkově bychom lidem rádi vzkázali, aby místo „One Direction“ poslouchali nás nebo alespoň „Green Day“ (smích). Také aby vypli rádia a zkusili občas něco, co ještě neslyšeli. Ať nechodí na diskotéky, ale na živé koncerty. A tak dále, a tak dále. Přímo našim fanouškům bychom rádi vzkázali poděkování, že jsou nám věrní, a že i když jsme občas více aktivní, občas méně, zase a zase na nás přijdou. Věříme, že je v budoucnu ničím nezklameme a bude spokojenost z obou stran… Jo a hlavně chceme vzkázat všem… STAY DIRTY XP!